Ve dnešním článku se chci zaměřit na význam slov pro druhé lidi ve smyslu chválení. Ve svých konzultacích se věnuji vždy tomu, že slovo je velice mocný nástroj a vždy chci, aby si všichni dobře uvědomovali, jak moc se vnímání mění na základě toho co říkáme druhým a i sami sobě. Například pochvala je velice mocný nástroj a krásně se na slovech pochvaly a také kritiky ukazuje jak moc dovedeme druhému změnit to jak o sobě uvažuje. Každý si obvykle dobře pamatuje okamžiky kritiky i pochvaly. Obvykle se setkávám s tím, že kritiku si více bereme k srdci, ať už pozitivně, že na ní pracujeme, či negativně, že ji vztahujeme k sobě a tím nás paralyzuje.

S pochvalou je to často tak, že si ji příliš nebereme, nevěříme druhému, že je upřímná, ale na druhou stranu si ji často velice dobře a dlouho pamatujeme, ačkoliv se sami často snažíme přesvědčit, že není pravdivá, v nitru duše po ní toužíme a často si vzpomínku i na malou pochvalu třeba i od cizího dlouho ve vzpomínkách uchováváme a často ji živíme i když logicky se snažíme ujistit, že třeba nebyla pravdivá.

Je škoda, že více vnímáme kritiku než pochvalu a stejná škoda je, že obvykle více se zaměřujeme na problémy a ne na to co se daří. Já svoje konzultace vždy začínám tím, co se druhému podařilo. Tím se snažím hned na začátku změnit způsob myšlení a uvažování. Ke kritice a problémům se vždy dostaneme, ale to co člověka pohání k tomu, aby byl lepší pro svět a hlavně pro sebe je avšak spíše to, kolik upřímné pochvaly dostane, protože pokud ji dostává, tak obvykle je zasloužená, ale pokud ji nedostává, tak často je spíše problém v tom, že dobrý je, ale je jí málo od druhých slyšet. Což je smutné, ale rozhodně je to něco, na čem jde vcelku dobře pracovat, je to o uvědomění a dělá toho, zvlášť pro svoje blízké, ať už se jedná o rodinné příslušníky, děti, kolegy nebo i naše klienty. Podmínka ovšem je, aby chvála byla konkrétní a autentická, jinak spíše přispívá k tomu, že druhý pochvale nebude věřit nyní ani na budoucno.

https://youtube.com/shorts/mhomfHtYs7A?feature=share

Nedávno jsem si při podpisu nějaké smlouvy uvědomil, jak moc se proměnila vážnost slov. Nechci působit jako další člověk, co si stěžuje na dnešní poměry, ale zaujalo mě to, že dříve přece jen více platilo, to co člověk řekl, aniž by vše muselo být podpořeno mnoha podpisy a dodatky vyprecizovanými do poslední možné alternativy, které se chceme vyhnout. Pochopitelně jsem rád, že mám jistotu, že žijeme v právním státě a člověk má možnost obrátit se na soud, když se neděje, to co domluvil, ale přece jen se touto byrokracií dostáváme někdy až do paradoxních situací, kdy se snažíme pojistit i to nepojistitelné. Dříve, když sedlák řekl, že vymění krávu za koně, tak se obě dvě strany mohly spolehnout na to, že slovo platí. Platí dneska slovo? Pochopitelně byly také vázáni tím, že kdyby svoje slovo nedodržely, nikdo by s nimi již neobchodoval a nikdo by jim nic nesvěřil, tedy že by nepřežili. Přesto ale je dobré uvědomit si, že ačkoliv dneska chceme mít vše smluvně, může být trochu na škodu, že se vytrácí to, že můžeme slovu druhého věřit. Jinými slovy vytrácí se jisté riziko, se který ale také pochopitelně můžou růst vztahy, protože nejistota vytváří prostor pro testy důvěry a tyto testy důvěry jsou podhoubí, kdy se můžou tvořit hezké vztahy, ať jsou jakékoliv a mezi kýmkoliv. Možná stačí jen trochu se zastavit nad tím, že ačkoliv tyto nejistoty vytlačujeme a vše chceme mít jisté, tak možná tím trochu ztrácím sami sebe, jelikož člověk je tvor sociální a paradoxně ač se může stát, že touží po jistotě, vztahy jsou něco, co je pro nás ještě důležitější a stále nám stojí za to je mít, i když předpokladem vytváření vztahu je ochota do nejistoty jít.

https://youtube.com/shorts/rbPeaUyBhJA?feature=share

V dnešním pojednání bych se rád zaměřil na další ze slov, která nejsou pouze popisná, ale zároveň také performativní, čili jsou schopny nejen popisovat, co se děje, ale také vytvářet jisté činy. Jedno z těch zásadních slov je “omlouvám se”. Představte si scénu, kde na někoho čekáte a ten někdo přijde se zpožděním. Jaký je rozdíl ve vašem vnímání, pokud se ten dotyčný omluví a pokud se neomluví? Dovedu si představit, že rozdíl je diametrální. Důvod zpoždění není tak důležitý jako to, jak se člověk k problému postaví. Ať už byl důvodem zpoždění, za které skutečně nemohl, nebo prostě to, že si špatně zorganizoval čas a tedy za to mohl, to jestli se omluví, tedy přijme zodpovědnost a lítost za to co se stalo má obrovský význam a vliv. V prvním scénáři, kdy se druhý neomluví a naopak například začne důvod zpoždění, ať už po právu nebo ne svádět na vnější okolnosti, nás vžene do inklinace k tomu být na něho naštvaní. Pokud si naopak představím scénář, že se druhý za důvod (ať je jakýkoliv) omluví, tak jsme mnohem blíže k tomu být s ním zadobře i přesto, že jsme do jisté míry tím jeho zpoždění utrpěli. V čem je tedy ten zásadní rozdíl, pokud jsou to jen slova? Rozdíl je v tom, že omluva ze své definice není pouze slovo, ale má v sobě také potenciál akce a činu. Pokud je míněno a vyřčeno tak, že druhý pouze neříká omluvu, ale také procítí, potom toto slovo má pro příjemce význam v tom, že má nejen popisnou funkci, ale také mění smýšlení.

https://youtube.com/shorts/hiG-9e2h_9M?feature=share

Co to skutečně znamená, že mám nebo nemám někoho rád? Když se člověk zamyslí nad těmito slovy, uvědomí si, že do jisté míry prožíváme mít někoho rád emocemi, ale také, ačkoliv si to mnozí neuvědomí, tím, že se pro to rozhodneme. Mít někoho rád je vcelku jednoduché, pokud se na to dívám optikou chemie a emocí. Zkrátka je mi někdo sympatický a tak může být základ tvoření vztahů vytvořen. Netřeba to moc vysvětlovat, každý máme senzor na to, jestli je nám někdo milý nebo ne, tedy jestli ho mám či nemáme rádi. Druhá a mnohem zajímavější rovina je mít někoho rád v tom smyslu, že se pro to rozhodnu. Tedy nenechám se ovládat a nejsem ve vleku svých emocí a pocitů. Jednoduché cvičení je představení si někoho, koho rád nemám, ať už je to kolegy, někdo blízký nebo naopak někdo koho znám například z televize. Když si toho člověka představím, obvykle uvnitř cítím něco jako odpor. Potom si ale mohu vyzkoušet nahlas říct “mám tě rád”. Co to s námi udělá? V prvé řadě to nejspíš nejde do úst.

Dobrá technika, co pomáhá je podívat se na svět jeho očima nebo očima jeho blízkých.

I tento člověk, kterého nemám z nějakého důvodu rád má někoho rád a někdo má rád jeho. Má například děti, které ho potřebují nebo naopak on má lidi, kteří potřebují jeho. Tedy uvědomění si toho, že prožívá podobné pocity a situace jako já často pomůže k tomu být mírnější ve svých emocích vůči němu. Dále pomáhá představit si, jaké by to bylo, kdyby se mu stalo něco špatného. Obvykle nikdo nepřeje druhým zlo, ačkoliv, když nás ten či onen naštve, málokdo si alespoň ve skrytu duše nepřeje, aby se druhému stalo něco nepříjemného. Nemluvíme ale o věcech, které by druhého skutečně zasáhly. To si málokdo dovede přát i někomu, koho skutečně rád nemá. A nejvyšší stupněm je skutečné vnitřní rozhodnut druhého mít rád v tom smyslu, že jsem schopen mu odpustit. A do velké míry i sobě odpustit to, že ho nemám rád, protože často je to spojeno i s jsou mírou závisti, kterou si neradi přiznáváme. Tedy umět mít rád znamená umět, neboli přesněji chtít odpustit. Pokud se podívám sám sobě do očí a řeknu si odpouštím, a skutečně to tak budu myslet, neboli překročím svůj stín a svoje ego, potom si uvědomíme, že mít někoho rád, není ani tolik otázkou citů a emocí, ale spíše toho, co považujeme za správné. 

https://youtube.com/shorts/3UlXzxWAL68?feature=share

Co znamená, když se o někom řekne, že je sebevědomý? Málo nebo moc sebevědomý? Mluvíme o nějaké vlastnosti nebo mluvíme o tom, jak o sobě daný člověk smýšlí? Směřuji k tomu, že to, zda je někdo sebevědomý je v mém pojetí přemýšlení o lidech pochopitelně otázka rozhodnutí, ne vlastnosti. Často o někom lze mluvit negativně ve smyslu, že je příliš sebevědomý a už to, že to lze považovat za něco negativního znamená, že to nemůže být vlastnost, která je daná, ale něco, co člověk dělá za nějakým účelem. Stejně tak, když o někom řeknu, že je sebevědomý málo. Kdyby to byla nějaká danost, jako například výška, inteligence atd, tak potom by o tom nešlo mluvit, jako o něčem, co kritizuji, nebo naopak povzbuzuji.

Pokud tedy akceptujeme konsenzus, že být sebevědomý je otázka rozhodnutí, jak to tedy dělat?

Samozřejmě se setkávám s oba póly toho, jak k sobě lidé přistupují. Rozhodnutí je na každém. To jak přistupuji k sobě, tak také působím na druhé a tak ke mně druzí přistupují. Pýcha, neboli přílišné sebevědomí je něco, pro co jsem se rozhodl, stejně tak sebeponižování, opak pýchy a tedy nízké sebevědomí. Cesta ke zdravému sebevědomí je skrz rozhodnutí mít se rád i se svými nedostatky, ale také uznat to, co jsem dokázal. Ani jednomu, ani druhému nepřikládat velkou váhu, respektive větší než by to mělo dostat. 

https://youtube.com/shorts/v4lTCrOgmeA?feature=share