Máme rádi bezpečí. Je to naše lidská touha a podvědomé zaměření, které dáváme svému životu. Hledáme jistotu, čitelnost, transparentnost a v tom se cítíme dobře. Jak je to s jistotou ve vztazích? Tam nikdy jistotu mít nebudeme, nikdy nevíme, co se druhému v hlavě odehrává. Mohu pouze věřit, že to co říká a dělá je pravda. Ale tato nejistota nemusí být na škodu. Často v konzultacích používám příměr s videokamerou, která je připnutá na mém partnerovi a tedy mi umožňuje vidět a vědět vše co dělá a kde a s kým je. Při otázce v párových konzultacích, jestli by raději měl jeden z páru na druhém kameru, nebo jestli je pro jejich vztah lepší důvěra, než jistota, tak obvykle se lidé zamyslí a nakonec uznají, že pro růst vztahu, je vždy lepší důvěra, nežli jistota toho, kdybych měl na druhém kameru. Podobný příměr je s tím, že kdybych měl možnost mít na druhém čtečku myšlenek, a tedy vždy věděl, jestli to co říká je skutečně to co si myslí, tak obvykle si lidé uvědomí, že takový vztah by nebyl k ničemu, právě z důvodu, že by v něm chyběl potenciál důvěry, a paradoxně proto, respektive i přesto, že by v něm byla jistota. Tyto dvě přirovnání nám říkají, že nejistota a důvěra, jsou dvě strany jedné mince, konceptu, který nazýváme vztah. Pokud bychom měli jistotu, tak by nemohla růst důvěra, což je klíčové pro vztahy, žádný takový koncept by tedy nemohl existovat. Co je tedy to, co dělá vztahy tím, že nám stojí obětovat a riskovat defakto všechno, co je pro nás důležité a otevřít se nejistotě toho, že druhému člověku věřím? Lidé, kteří chodí pravidelně na moje konzultaci vědí, že to, čemu dávám největší akcent je rozhodnutí.

Rozhodnutí je to, co nás dělá lidmi.

Občas slýchám v konzultacích, že se například jeden v páru změnil. Do jisté míry to je pravda, ale to hlavní, co se změnilo, není on/ona, ale to jak se rozhoduje. Čili, vždy je možnost se rozhodovat jinak, nic a nikdo není determinován k tomu být jiný. Jsou pochopitelně věci, které nezměníme, ale to hlavní, co vytváří pěkné vztahy a pěkný vztah i sám k sobě je to, jak se rozhoduji, ne to jaký jsem. Nyní se dostáváme k rozdílu mezi zamilovaností a láskou, respektive pravým přátelstvím, protože dle mého jsou to téměř synonyma. Jaký je mezi tím rozdíl? Zamilovanost je něco, co si nevybereme, zkrátka se to stane. Nijak jsem si nezasloužil, že se druhý do mě zamiloval, nebo já do někoho, do velké míry jsme si to nevybrali. Podléháme tomu, že ve chvíli, kdyby to, proč se do nás druhý zamiloval pominulo, tak logicky také zamilovanost pomine. Jednoduchý a jednoznačný příklad je se vzhledem. Vztahy založené na zamilovanosti často pominou, když pomine či zevšední krása druhého. To co vytváří vztahy skutečné není to co si nevybereme, ale naopak to pro co se rozhodneme. Proto v lásce ke druhému člověka, neboli v hlubokém přátelství nejde o to, že by druhý byl nějaký, jde o to, že jsem se ho rozhodl milovat i přes to, jaký je, ne proto, jaký je.

Jako společnost se posouváme stále efektivněji do lepšího blahobytu, máme lepší a modernější domácnosti, auta, zdravotnictví, ale jsme skutečně šťastnější. Často se na konzultacích setkávám s názorem, že dnešní doba je horší než byla, že lidé jsou agresivnější než dříve a že i přes blahobyt, který zažíváme minimálně u nás v České republice, tak lidé spokojenější nejsou. Objektivně vzato, srovnat podmínky dneška po všech směrech s tím, co bylo před sto lety je nesrovnatelné. Náročnosti života ve všech oblastech je zkrátka snazší. Dnešní životní styl je ale jistě rychlejší a náročnější na efektivitu a skloubení pracovního a osobního života. Proč si tedy, i když se máme tak dobře, komplikujeme život tím, že málo a efektivně komunikujeme, když náš pracovní život a tempo by nás právě tohle měl naučit? V práci jsme často schopní dosahovat výsledků, které jsou měřitelné, ale ve vztazích v rodině a s blízkými naše “schopnosti” často pokulhávají. Peníze vyděláváme, abychom si zajistili dobrý a příjemný život a abychom mohli čas trávit s našimi bližními.

Pokud se nám ale nedaří tvořit pěkné vztahy, potom i vydělávání peněz ztrácí smysl.

Potom se často lidé upnou na práci a už nepřemýšlejí za jakým účelem peníze vydělávají, protože s nimi blízcí či děti ten čas trávit nechtějí. Jak z toho ven? Nikdy není pozdě začít a vždy musíme začít u sebe. Já osobně jsem měl také období, kdy bylo hodně práce, protože jsem chtěl dobře zabezpečit rodinu a vydělat peníze na dům, ale kvůli těmto cílům jsem býval podrážděný a zanedbával svoje děti i blízké. Cesta byl v tom, že jsem si sám řekl, rozhodl se, že to co dělám, dělat chci, ale že mě to nebude narušovat vztahy s blízkými. Tak snadné to je. Od té doby to není vždy dokonalé, ale kdykoliv se přistihnu, že s blízkými mluvím nepříjemně, tak se zastavím, řeknu si, jestli je to co opravdu chci a pokud zjistím, že není, tak i když jsem unavený, rozhodnu se tak, abych toho nemusel v budoucnu litovat, protože budoucnost bez správně prožité přítomnosti nedává smysl.