Jde nemanipulovat?
V konzultacích se setkávám s tím, že druzí nechtějí se nechat od druhých manipulovat, ale chtějí si věci dělat po svém. V každém vztahu nevyhnutelně manipulace je. Nejde se jí vyhnout, jediné co s ní lze dělat je ji reflektovat, přiznat, být si jí vědom a dovolit jí na druhé i na sebe jen tolik kolik by jí tam mělo být. Už to, že jako supervizor dávám lidem druhý pohled a snažím se je sám “nemanipulovat”, tak i to do jisté míry manipulace, či minimálně ovlivnění je. Je to stejně absurdní jako říkat klientům: nenechte se ovlivnit. Už to, že to říkám defakto popírám výrok sám o sobě. Pokud by poslechl, tak poslouchá, co mu říkám a kdyby neposlechl, tak si tuto “radu” nemůže vzít k srdci, protože by naslouchal, poslechl, co mu říkám já. Přiznání toho, že nejde druhé nemanipulovat je klíčem k čisté komunikaci. Kdo říká, že druhého neovlivňuje tak lže. Krásný příklad jsou rodiče, kteří se snaží v dobré svoje děti ovlivnit. I když říkají, že chtějí jen dobro dětí, vždy sledují i co oni z toho budou mít. Co dítě vystuduje znamená jistou prestiže, nebo ne, pro rodiče. Dělají samozřejmě to nejlepší co můžou, ale cokoliv nám naši bližní řeknou, tak do jisté míry sledují i svoje zájmy. Supervizní prostor je něco jiného, zde supervizor nehraje v životě klienta žádnou roli, nic je nespojuje, mohou tedy mluvit bez komunikačních filtrů, které často v komunikaci používáme, protože si vztahy s druhými nechce narušit, něčím nevhodným. Je to prostor kde člověk může být sám sebou, aniž by přemýšlel co říct nebo neříct. Navíc by měl být chráněn proti manipulaci ze strany supervizora, pokud si vzájemně vydefinují a řeknou, kde a jak manipulace a ovlivnění probíhá. Pochopitelně, jako supervizoři jsme taky jenom lidé a nikdy se od příběhu klienta neodosobníme, nebylo by to ani záhodno, rozdíl je v tom, že o ovlivnění vůči druhému víme, reflektujeme to a snažíme se ho co nejvíce zmírnit.
Tisíc konzultací
Shodou okolností jsem se díval do evidence a zjistil jsem, že za pět let působení jako supervizor jsem překročil tisíc konzultací. Tisíc lidí, se kterými jsem hovořil o věcech a snad byl schopen dát jim jiný, nový pohled na věci. Stejně jako v týmových supervizích, tak v individuálních sezeních, se vždy snažím vytvořit každému prostor k tomu, aby byl schopen a ochoten otevřeně hovořit o věcech. Mým cílem je vždy to stejné, nechat každého pocítit respekt, i když bych třeba nechápal nebo nesouhlasil s činy a závěry, které člověk dělá či vytváří. Klíčem k dobré komunikaci a pochopení druhého je vždy uvědomění si toho, že není žádná univerzální pravda, pouze různé pohledy na věc a názory na situace. Dokud si budeme myslet, že naše štěstí spočívá v tom druhého přesvědčit o naší pravdě, tak budeme vždy ve vztazích narážet. I po tisíci konzultacích vidím, že to nejhlavnější co mohu lidem dát není žádná moje zkušenost či rada, ale zkrátka zejména lidský kontakt a přijetí.
Náročná doba
Jako společnost se posouváme stále efektivněji do lepšího blahobytu, máme lepší a modernější domácnosti, auta, zdravotnictví, ale jsme skutečně šťastnější. Často se na konzultacích setkávám s názorem, že dnešní doba je horší než byla, že lidé jsou agresivnější než dříve a že i přes blahobyt, který zažíváme minimálně u nás v České republice, tak lidé spokojenější nejsou. Objektivně vzato, srovnat podmínky dneška po všech směrech s tím, co bylo před sto lety je nesrovnatelné. Náročnosti života ve všech oblastech je zkrátka snazší. Dnešní životní styl je ale jistě rychlejší a náročnější na efektivitu a skloubení pracovního a osobního života. Proč si tedy, i když se máme tak dobře, komplikujeme život tím, že málo a efektivně komunikujeme, když náš pracovní život a tempo by nás právě tohle měl naučit? V práci jsme často schopní dosahovat výsledků, které jsou měřitelné, ale ve vztazích v rodině a s blízkými naše “schopnosti” často pokulhávají. Peníze vyděláváme, abychom si zajistili dobrý a příjemný život a abychom mohli čas trávit s našimi bližními.
Pokud se nám ale nedaří tvořit pěkné vztahy, potom i vydělávání peněz ztrácí smysl.
Potom se často lidé upnou na práci a už nepřemýšlejí za jakým účelem peníze vydělávají, protože s nimi blízcí či děti ten čas trávit nechtějí. Jak z toho ven? Nikdy není pozdě začít a vždy musíme začít u sebe. Já osobně jsem měl také období, kdy bylo hodně práce, protože jsem chtěl dobře zabezpečit rodinu a vydělat peníze na dům, ale kvůli těmto cílům jsem býval podrážděný a zanedbával svoje děti i blízké. Cesta byl v tom, že jsem si sám řekl, rozhodl se, že to co dělám, dělat chci, ale že mě to nebude narušovat vztahy s blízkými. Tak snadné to je. Od té doby to není vždy dokonalé, ale kdykoliv se přistihnu, že s blízkými mluvím nepříjemně, tak se zastavím, řeknu si, jestli je to co opravdu chci a pokud zjistím, že není, tak i když jsem unavený, rozhodnu se tak, abych toho nemusel v budoucnu litovat, protože budoucnost bez správně prožité přítomnosti nedává smysl.
Jak dělat věci slovy
Klasická přednáška Johna Austina Jak udělat něco pomocí slov byla pro svého autora výpovědí o tom, že slova jsou revolucí v dějinách. Schopnost používat je v určitém smyslu je to co nás dělá lidmi. Co tedy slovy děláme? Slova jdou využít pro účel deskriptivní, popisuji svět jak je, nebo (v terminologii Austina) performativní, neboli slovy děláme věci, nejen popisujeme. Příkladem těchto slov je například děkuji, promiň, odpouštím, mám rád atd. Pokud tyto slova řekneme, tak pouze nepopisujeme svět kolem nás nebo uvnitř nás, ale zároveň děláme čin.
Komunikace probíhá úplně jinak, když používám slova, která pouze popisují, nebo když zároveň slovy děláme činy.
Zakusit takový čin je jeden z hlavních důvodů, proč mám rád supervizní práci. Líbí se mi, když lidé dělají svými slovy zároveň změnu ve svém životě. Spoustu změn, které lidé chtějí udělat udělají na základě naší konzultace až ex post, teprve po naší konzultaci si uvědomí, co by chtěli a udělají to. Změnu ve slovech, ale můžou udělat už když jsou na konzultaci. Dokázat odpustit, říct nahlas “promiň” někomu s kým mají spor je něco, co si třeba myslí, že nejde, ale při správném vedení a podpoře se to může podařit i v konzultaci. Nedávno jsem měl sezení s paní, která nebyla schopna říct “mám se ráda”, protože stále spatřovala svoje nedostatky. Měla možnost udělat nějakou akci, čin v tomto slovu. Samozřejmě pak následuje i jiné chování k sobě sama, ale prvním krokem je vždy čin ve slovu. Říct mám se ráda, věřím si, jsou nejen slova ale i činy. Bez těchto činů ve slovech nemůžou následovat činy fyzické, v tom jak k sobě přistupuji. První krok je vždy udělat čin v hlavě a ten uděláme tím, že slovo nejen řekneme, ale i prožijeme.