Často se v supervizních konzultacích zaměřuji na to, abychom pod slovy, které říkáme, viděli také činy. Z klasické filologické příručky Johna Austina “Jak udělat něco slovy” je zjevné, že například výrok “přeju Vám to”, není pouze popisnou věcí, ale skutečným činem, skutkem něčeho co “děláme”, nejen říkáme. Podobně jako když někomu odpouštíme, křtíme ho, prohlásíme za manžele/nepřítele atp. Takových slov je hodně a přijde mi, že se málo vnímá jejich skutečný obsah, nejde jen o to, že formálně jsou to slova, ale o to uvědomit si, že slovy Austina jsou to také performativní akce, které něco dělají, nejen zní. Jinými slovy stav světa/mysli je jiný před a po tom co to řekneme. Hezky to vidím vždy když někomu něco přeju, ať je to cokoliv. Na supervizi vždy začínám otázkou, co se lidem daří. Někdy je těžké, někdy méně něco vymyslet. Každopádně, pokud člověk upřímně naslouchá a upřímně “přeje”, není to jen slovo, ale skutečné přání druhému/pro druhého, tak je skutková podstata slova naplněna – je to čin a skutek, nejen slovo a tehdy to má skutečný účinek na posluchače a dovede změnit, to co člověk cítí a jak se na věci dívá. Každým takovým činem měníme svět – respektive sebe, tím, že jsem ke druhému upřímný a chci pro něj dobro a také tím stejným přístupem měním druhého, když vidí, že mi ně něm skutečně záleží. A to je to čem by vztahy měly dle mého názoru být.
K čemu je podpůrný rozhovor?
Nedávno jsem se bavil s jedním známým, který kdysi v rámci problémů v manželství navštěvoval psychologa. Ptal jsem mě, k čemu jsou takové profese, protože jemu ten psycholog řekl jen to, co už věděl, co vlastně všichni vědí, ale nikdo nedělá. K čemu je tedy taková služba? Na jednu stranu si už sám sobě odpověděl. Vím, co bych měl dělat, abych byl v životě a vztazích spokojený nebo alespoň spokojenější, ale nedělám to. Já vždycky říkám, že přijít se poradit, tím člověk nic neztratí, maximálně může získat nějaký nový pohled, který může či nemusí využít. Supervize či jakýkoliv jiný podpůrný reflektující rozhovor ať už se jedná o psychologa, terpeuta, kouče či jiného profesionála není zpravidla o dávání rad. Z pohledu mého výcviku, kterým je systemika, je cílem konzultace vytvořit prostor, kde si člověk sám může zhodnotit svoje možnosti, zaměřit se na to co by chtěl a snad i najít motivaci dělat věci, o kterých ví, že by je dělat měl ale přitom je nedělá.
Mým cílem není člověka namotivovat, aby dělal, co ví, že dělat má, ale spíše nastínit plusy a minusy, uvědomit si, co jiný způsob chování a přemýšlení přinese a jaké výhody to může přinést jeho blízkým, protože vztahy je to, co si svým chováním buď děláme hezké a nebo ne.
A často právě proto, že víme, co bysme dělat měli ale neděláme. Jinými slovy, je to na nás, na našem rozhodnutí. Někdy je dobré podívat se sám sobě do očí a uvědomit si, co vlastně chci dělat a nedělám, ačkoliv to vím. A právě k tomu, by měl podpůrný rozhovor sloužit.
Povinnosti
Ve dnešním zamyšlení bych rád posdílel praktické nápady, co mně samotnému fungují, když je něco, co vím, že musím udělat, ale úplně se mi do toho nechce. V prvé řadě platí, že co je na očích, žije svým životem. Jak se říká, sejde z očí, sejde z mysli, což platí i o povinnostech. Pokud nevidím záměrně to co nechci vidět, potom na to postupně zapomenu. Mně osobně funguje, mít stále na očích to, co vím, že bych měl udělat. Většina lidí rádo odškrtává povinnosti. Když vím, že mám povinnost, napíši si ji do kalendáře na další den a pokud ji ten den neudělám, posunu ji. Mechanismus je ten, že pokud aktuálně na tuto činnost nemám chuť, dá se očekávat, že rozpoložení, například únava bude menší někdy později a když tedy kdykoliv, kdy otevřu kalendář vidím, tuto povinnost, tak dříve nebo později budou okolnosti takové, že se do této činnosti pustím. V prvé řadě je to samozřejmě o rozhodnutí, že tuto činnost dělat chci, ale obecně platí, že i na povinnosti bude příhodný čas. Nutit se do nich jenom způsobí, že se ji napříště zprotivíme a už je třeba nebudeme chtít dělat vůbec, což by nám život mohlo zkomplikovat. Život je o povinnostech, ale pokud máme možnost si je zpříjemnit, dělat je ve více příhodný čas, proč nevyužít mechanismus toho, že v určitou chvíli se nám budou dělat lépe?
Aura
Existuje něco jako aura člověka? Já osobně nevěřím na ezoterické věci typu energií a tak podobně, ale věřím na to, že podle toho, jak se člověk rozhoduje, podle toho jak přemýšlí, tak podle toho podvědomě či nevědomě jedná a tím pádem vyzařuje určitou auru či atmosféru, ať už je to svými neverbálními pohyby nebo nějakým jiným způsobem. Jsou jedici více či méně citlivý na tuto auru, proto to někdy svádí k různým mimosmyslovým teoriím. Ať už je to jak chce, je rozhodně pravda, že dle toho, jak na nás druhý působí, tak se často rozhodujeme jak k němu budeme přistupovat. Stalo se mi, že si klientka stěžovala, že má od přírody zamračenou tvář a že se jí její kolegyně bojí oslovit a to ji limituje v kolektivu. Trvalo nějakou dobu, než si na to druhé kolegyně zvykly. Je zde vidět, že jedna věc je jak druhý působí a druhá jak mi k němu budeme přistupovat. Nikdy nevíme, co se odehrává druhému v hlavě, vždycky si jeho chování nějak interpretujeme, což je špatná náhrada za to, jak to ve skutečnosti je. Nic více ale udělat nemůžeme – kromě toho, že mi sami budeme vždy co nejvíce transparentní vůči našemu okolí ohledně toho, co se v nás odehrává a naopak nebudeme brát druhé podle toho, jak na nás působí, protože to často nemusí a nebývá pravda. Například to, že se druhý mračí na nás působí, že je jeho aura negativní a v nás to spustí obrannou reakci. Je to všechno projekce, které bysme neměli podléhat, ale vědět o ní, aby nás nelimitovala. Proto také mám za to, že první dojem je pouze iluze, která nám mám pomocí pravěkých obranných reakcí pomoci vyfiltrovat bezpečné a nebezpečné lidi. Problém je v tom, že v dnešní době se nebezpečí nehodnotí podle prvního dojmu, tak jako tomu bylo v pravěku, kde bylo nebezpeční na první dojem zřejmé. Dneska je třeba být stále na pozoru, ale zároveň být otevřený tomu, že i když druhý může působit negativně, není to vždy pravda. Člověk není determinován tím jak působí, ale tím jak se rozhoduje. Občas si druzí stěžují o někom, že se změnil, co to ale znamená? Lidé se mění, to je zřejmé, ale to hlavní, co se mění je to, jak se rozhodují. Není to jiný člověk, je to stejný člověk, ale rozhoduje se jinak. To je důležité vědět. Přináší to sebou riziko toho, že můžeme druhého ranit, ale zároveň jistotu toho, že vždy je cesta zpět, protože změnit to, jak se rozhodujeme lze vždycky.
Bezpečí a důvěra
Máme rádi bezpečí. Je to naše lidská touha a podvědomé zaměření, které dáváme svému životu. Hledáme jistotu, čitelnost, transparentnost a v tom se cítíme dobře. Jak je to s jistotou ve vztazích? Tam nikdy jistotu mít nebudeme, nikdy nevíme, co se druhému v hlavě odehrává. Mohu pouze věřit, že to co říká a dělá je pravda. Ale tato nejistota nemusí být na škodu. Často v konzultacích používám příměr s videokamerou, která je připnutá na mém partnerovi a tedy mi umožňuje vidět a vědět vše co dělá a kde a s kým je. Při otázce v párových konzultacích, jestli by raději měl jeden z páru na druhém kameru, nebo jestli je pro jejich vztah lepší důvěra, než jistota, tak obvykle se lidé zamyslí a nakonec uznají, že pro růst vztahu, je vždy lepší důvěra, nežli jistota toho, kdybych měl na druhém kameru. Podobný příměr je s tím, že kdybych měl možnost mít na druhém čtečku myšlenek, a tedy vždy věděl, jestli to co říká je skutečně to co si myslí, tak obvykle si lidé uvědomí, že takový vztah by nebyl k ničemu, právě z důvodu, že by v něm chyběl potenciál důvěry, a paradoxně proto, respektive i přesto, že by v něm byla jistota. Tyto dvě přirovnání nám říkají, že nejistota a důvěra, jsou dvě strany jedné mince, konceptu, který nazýváme vztah. Pokud bychom měli jistotu, tak by nemohla růst důvěra, což je klíčové pro vztahy, žádný takový koncept by tedy nemohl existovat. Co je tedy to, co dělá vztahy tím, že nám stojí obětovat a riskovat defakto všechno, co je pro nás důležité a otevřít se nejistotě toho, že druhému člověku věřím? Lidé, kteří chodí pravidelně na moje konzultaci vědí, že to, čemu dávám největší akcent je rozhodnutí.
Rozhodnutí je to, co nás dělá lidmi.
Občas slýchám v konzultacích, že se například jeden v páru změnil. Do jisté míry to je pravda, ale to hlavní, co se změnilo, není on/ona, ale to jak se rozhoduje. Čili, vždy je možnost se rozhodovat jinak, nic a nikdo není determinován k tomu být jiný. Jsou pochopitelně věci, které nezměníme, ale to hlavní, co vytváří pěkné vztahy a pěkný vztah i sám k sobě je to, jak se rozhoduji, ne to jaký jsem. Nyní se dostáváme k rozdílu mezi zamilovaností a láskou, respektive pravým přátelstvím, protože dle mého jsou to téměř synonyma. Jaký je mezi tím rozdíl? Zamilovanost je něco, co si nevybereme, zkrátka se to stane. Nijak jsem si nezasloužil, že se druhý do mě zamiloval, nebo já do někoho, do velké míry jsme si to nevybrali. Podléháme tomu, že ve chvíli, kdyby to, proč se do nás druhý zamiloval pominulo, tak logicky také zamilovanost pomine. Jednoduchý a jednoznačný příklad je se vzhledem. Vztahy založené na zamilovanosti často pominou, když pomine či zevšední krása druhého. To co vytváří vztahy skutečné není to co si nevybereme, ale naopak to pro co se rozhodneme. Proto v lásce ke druhému člověka, neboli v hlubokém přátelství nejde o to, že by druhý byl nějaký, jde o to, že jsem se ho rozhodl milovat i přes to, jaký je, ne proto, jaký je.