Při nedávné supervizi jednoho terapeuta jsem se dostal k zajímavé debatě o tom, jak se nejlépe dostat ke člověku, jaká cesta vede k tomu, že se někdo otevře a nebojí se sdílet co se uvnitř děje, nebojí se nechat druhého nahlédnout. Jeho zkušenost říkala, že zájem a respekt ke druhému je ten správný klíč. Moje zkušenost říká, že tohle jsou již další úrovně kontaktu s člověkem, ten první je především upřímné a autentické přijetí druhého.
Žijeme v době permanentní korektnosti. Všichni si velice hlídají co řeknou, jak se tváří a jak vypadají. Žijeme tím, jak na druhé působíme, vytváříme mimikry, místo toho, abychom byli sami sebou, protože ten, kdo se nechová podle toho, co sám cítí nemůžu nikdy být poznán, nemůže nikdy vytvořit skutečný kontakt s druhým člověkem. Pro mě je vždy lepší, když se někdo chová tak, jak to cítí, pochopitelně v určitých mezích slušnosti, místo toho, aby přemýšlel co říct a jak udržet zdání určité masky jeho persony, kterou si myslí, že by měl před světem zastávat. V tom případě nevím, s kým mám tu čest. A cesta ke člověku je v prvé řadě v tom, že ho poznám. Jak tedy pomoci člověku přestat hrát a místo toho být? Zdrojem toho, že si lidé hrají na něco jiného než jsou, je často nejistota a pochyby. Obavy z toho ukázat se takový, jaký skutečně jsem. Předpokladem toho, že se člověk takto obnaží je v tom, že musí věřit, že nebude zraněn. V žádném vztahu nemám nikdy jistotu, nejistotu a důvěra jsou dvě strany jedné mince. V každém vztahu mám nejistotu, že budu zraněn, ale bez této nejistoty, respektive bez překonávání této nejistoty nemůže důvěra a tedy vztah nikdy růst. Cesta ke člověku je tedy přes vytváření takového prostoru. Prostoru přijetí. Každý člověk, který ke mně přijde na konzultaci oťukává, jestli u mně může přijetí zažít. Často stačí jen naslouchat a upřímně pozorovat, co se ve druhém odehrává. Brát vážně.
V žádném vztahu nemám nikdy jistotu, nejistotu a důvěra jsou dvě strany jedné mince.
Ve chvíli, kdy je přijetí vytvořeno a klient tomu uvěří, potom je správné projevit zájem o témata druhého a samozřejmě cítit respekt k tomu, co dělá, i kdybych s tím nesouhlasil. V žádném vztahu není nikdy úplná harmonie, ale já jsem zastáncem toho, že to, co vztahy dělá pěkné, je právě to, že tyhle nesoulady dovedeme překonat a že každým testem důvěry, který nám vztahy přinesou se posouváme blíž a blíž ke vzájemnému poznávání a porozumění. Je to vždy volba. To jestli mi člověk uvěří neovlivním, ale mohu se vždy rozhodnout, jestli bude moje přijetí druhého člověka upřímné a pravdivé, pokud ano, udělal jsem maximum pro tento, ať je to jakýkoliv vztah, a v tom případě, i kdyby to nevedlo k prohloubení vztahu, tak jsem prohloubil vztah sám k sobě a v sobě, protože jsem se rozhodl přijmout druhého člověka. Výsledek nikdy přímo neovlivním, ale jde přece o cestu, ne o cíl, ten často dopadne jinak než chceme, ale to co naši cestu životem dělá uspokojivou jsou každodenní malá rozhodnotí toho jak se k sobě i druhým zachovám.
