V konzultacích se setkávám s tím, že druzí nechtějí se nechat od druhých manipulovat, ale chtějí si věci dělat po svém. V každém vztahu nevyhnutelně manipulace je. Nejde se jí vyhnout, jediné co s ní lze dělat je ji reflektovat, přiznat, být si jí vědom a dovolit jí na druhé i na sebe jen tolik kolik by jí tam mělo být. Už to, že jako supervizor dávám lidem druhý pohled a snažím se je sám “nemanipulovat”, tak i to do jisté míry manipulace, či minimálně ovlivnění je. Je to stejně absurdní jako říkat klientům: nenechte se ovlivnit. Už to, že to říkám defakto popírám výrok sám o sobě. Pokud by poslechl, tak poslouchá, co mu říkám a kdyby neposlechl, tak si tuto “radu” nemůže vzít k srdci, protože by naslouchal, poslechl, co mu říkám já. Přiznání toho, že nejde druhé nemanipulovat je klíčem k čisté komunikaci. Kdo říká, že druhého neovlivňuje tak lže. Krásný příklad jsou rodiče, kteří se snaží v dobré svoje děti ovlivnit. I když říkají, že chtějí jen dobro dětí, vždy sledují i co oni z toho budou mít. Co dítě vystuduje znamená jistou prestiže, nebo ne, pro rodiče. Dělají samozřejmě to nejlepší co můžou, ale cokoliv nám naši bližní řeknou, tak do jisté míry sledují i svoje zájmy. Supervizní prostor je něco jiného, zde supervizor nehraje v životě klienta žádnou roli, nic je nespojuje, mohou tedy mluvit bez komunikačních filtrů, které často v komunikaci používáme, protože si vztahy s druhými nechce narušit, něčím nevhodným. Je to prostor kde člověk může být sám sebou, aniž by přemýšlel co říct nebo neříct. Navíc by měl být chráněn proti manipulaci ze strany supervizora, pokud si vzájemně vydefinují a řeknou, kde a jak manipulace a ovlivnění probíhá. Pochopitelně, jako supervizoři jsme taky jenom lidé a nikdy se od příběhu klienta neodosobníme, nebylo by to ani záhodno, rozdíl je v tom, že o ovlivnění vůči druhému víme, reflektujeme to a snažíme se ho co nejvíce zmírnit.
Jde nemanipulovat?
