Máme rádi bezpečí. Je to naše lidská touha a podvědomé zaměření, které dáváme svému životu. Hledáme jistotu, čitelnost, transparentnost a v tom se cítíme dobře. Jak je to s jistotou ve vztazích? Tam nikdy jistotu mít nebudeme, nikdy nevíme, co se druhému v hlavě odehrává. Mohu pouze věřit, že to co říká a dělá je pravda. Ale tato nejistota nemusí být na škodu. Často v konzultacích používám příměr s videokamerou, která je připnutá na mém partnerovi a tedy mi umožňuje vidět a vědět vše co dělá a kde a s kým je. Při otázce v párových konzultacích, jestli by raději měl jeden z páru na druhém kameru, nebo jestli je pro jejich vztah lepší důvěra, než jistota, tak obvykle se lidé zamyslí a nakonec uznají, že pro růst vztahu, je vždy lepší důvěra, nežli jistota toho, kdybych měl na druhém kameru. Podobný příměr je s tím, že kdybych měl možnost mít na druhém čtečku myšlenek, a tedy vždy věděl, jestli to co říká je skutečně to co si myslí, tak obvykle si lidé uvědomí, že takový vztah by nebyl k ničemu, právě z důvodu, že by v něm chyběl potenciál důvěry, a paradoxně proto, respektive i přesto, že by v něm byla jistota. Tyto dvě přirovnání nám říkají, že nejistota a důvěra, jsou dvě strany jedné mince, konceptu, který nazýváme vztah. Pokud bychom měli jistotu, tak by nemohla růst důvěra, což je klíčové pro vztahy, žádný takový koncept by tedy nemohl existovat. Co je tedy to, co dělá vztahy tím, že nám stojí obětovat a riskovat defakto všechno, co je pro nás důležité a otevřít se nejistotě toho, že druhému člověku věřím? Lidé, kteří chodí pravidelně na moje konzultaci vědí, že to, čemu dávám největší akcent je rozhodnutí.
Rozhodnutí je to, co nás dělá lidmi.
Občas slýchám v konzultacích, že se například jeden v páru změnil. Do jisté míry to je pravda, ale to hlavní, co se změnilo, není on/ona, ale to jak se rozhoduje. Čili, vždy je možnost se rozhodovat jinak, nic a nikdo není determinován k tomu být jiný. Jsou pochopitelně věci, které nezměníme, ale to hlavní, co vytváří pěkné vztahy a pěkný vztah i sám k sobě je to, jak se rozhoduji, ne to jaký jsem. Nyní se dostáváme k rozdílu mezi zamilovaností a láskou, respektive pravým přátelstvím, protože dle mého jsou to téměř synonyma. Jaký je mezi tím rozdíl? Zamilovanost je něco, co si nevybereme, zkrátka se to stane. Nijak jsem si nezasloužil, že se druhý do mě zamiloval, nebo já do někoho, do velké míry jsme si to nevybrali. Podléháme tomu, že ve chvíli, kdyby to, proč se do nás druhý zamiloval pominulo, tak logicky také zamilovanost pomine. Jednoduchý a jednoznačný příklad je se vzhledem. Vztahy založené na zamilovanosti často pominou, když pomine či zevšední krása druhého. To co vytváří vztahy skutečné není to co si nevybereme, ale naopak to pro co se rozhodneme. Proto v lásce ke druhému člověka, neboli v hlubokém přátelství nejde o to, že by druhý byl nějaký, jde o to, že jsem se ho rozhodl milovat i přes to, jaký je, ne proto, jaký je.
