Nedávno jsem se bavil s jedním známým, který kdysi v rámci problémů v manželství navštěvoval psychologa. Ptal jsem mě, k čemu jsou takové profese, protože jemu ten psycholog řekl jen to, co už věděl, co vlastně všichni vědí, ale nikdo nedělá. K čemu je tedy taková služba? Na jednu stranu si už sám sobě odpověděl. Vím, co bych měl dělat, abych byl v životě a vztazích spokojený nebo alespoň spokojenější, ale nedělám to. Já vždycky říkám, že přijít se poradit, tím člověk nic neztratí, maximálně může získat nějaký nový pohled, který může či nemusí využít. Supervize či jakýkoliv jiný podpůrný reflektující rozhovor ať už se jedná o psychologa, terpeuta, kouče či jiného profesionála není zpravidla o dávání rad. Z pohledu mého výcviku, kterým je systemika, je cílem konzultace vytvořit prostor, kde si člověk sám může zhodnotit svoje možnosti, zaměřit se na to co by chtěl a snad i najít motivaci dělat věci, o kterých ví, že by je dělat měl ale přitom je nedělá.
Mým cílem není člověka namotivovat, aby dělal, co ví, že dělat má, ale spíše nastínit plusy a minusy, uvědomit si, co jiný způsob chování a přemýšlení přinese a jaké výhody to může přinést jeho blízkým, protože vztahy je to, co si svým chováním buď děláme hezké a nebo ne.
A často právě proto, že víme, co bysme dělat měli ale neděláme. Jinými slovy, je to na nás, na našem rozhodnutí. Někdy je dobré podívat se sám sobě do očí a uvědomit si, co vlastně chci dělat a nedělám, ačkoliv to vím. A právě k tomu, by měl podpůrný rozhovor sloužit.
