Odpustit – to je čin
Dnes bych se rád zamyslel nad tím, jaký je rozdíl mezi slovy a činy v nich. Kolik slov se napovídá a k ničemu nejsou a k ničemu nevedou. Na supervizích se zaměřuji na slova, která nejsou jen prázdná, ale dovedou býti také činy. Jedním z nich je například odpuštění nebo přijetí. Odpustit je velký čin, ačkoliv obvykle začíná slovem. Důležité je uvědomit si, že jedna věc je forma – slovo a druhá obsah -to jak slovo odpouštím vnímáme. Často se setkávám s tím, že lidé nemohou, respektive myslí si, že nemohou, protože nechtějí, odpustit. Je to podobné jako se sebepřijetím. Říct sám sobě: mám se rád je také čin, který je ve slovech. Zase jsme u toho, že to často lidí říct nechtějí a namlouvají si, že se neumí chváli, ale skutečnost je taková, že nechtějí. Máme v rukou velkou moc, jaké činy svými slovy uděláme nebo neuděláme. Říct odpustit nebo mít rád, milovat, nenávidět, mohou být jen slova, ale mohou být také činy. Svými slovy a činy můžeme zranit ale také budovat. Na sezeních často pracují s tím, aby lidé dovedlí odpustit sobě i druhým a cesta je vždy přes uvědomení, že tyto činy lze udělat hned, nepotřebujeme k tomu čas, protože je to naše volba. Čas samozřejmě emoce trochu otupí, ale v konečném důsledku jsme to my, kdo odpuštění vysloví a čin sám v sobě učiní – tehdy, kdy tomu sám uvěří.
To zvládneš!
Kolikrát jsme toto sousloví za život slyšeli? Nejspíše mnohokrát. Samozřejmě dobře míněno, každý kdo tohle říká se nás snaží buď nabudit, utěšit, potěšit, podpořit, uchlácholit, cokoliv si vzpomenete. Ale jistě je to míněno a mířeno dobře. Může to mít ale vedlejší účinky. Bohužel ano. Setkal jsem se na zajímavé konzultaci s klientkou, která od svého partnera slýchává často tohle “podpoření”, protože si mu často stěžuje, jaké příkoří zažívá v práci a partner neví co jiného by jí řekl. Problém je v tom, že ona nepotřebuje slyšet nic a když slyší jen to, že to zvládne, tak žádnou podporu nezíská, jen to, že ona zkrátka vše MUSÍ zvládnout, jinak bude něco špatně. Ona by ale potřebovala slyšet, že to bude v pořádku, i když to nezvládne. Slyšet, že ne vždy je třeba všechno zvládnout a že i přesto tady náš blízky pro nás bude. Cestou je samozřejmě komunikace. Naši blízcí to s námi zpravidla myslí dobře, bohužel se to ne vždy setká s úspěchem, ale jak jinak než od náš se to můžou dozvědět?
Názor nebo nestrannost?
Občas se v konzultacích setkávám s odpovědí na spokojenost s mou prací v tom smyslu, že by klienti chtěli více znát můj názor na jejich problémy či na to co prožívají a dělají. Obvykle se toho nestraním, pokud to klienti chtějí vědět, dám jim svůj názor nebo zkušenost, ale vždy jim řeknu, že lepší je to co si oni sami vymyslí a prožijí, pokud dostanou návod od někoho jiného, nikdy si tuto cestu nezvolí nebo minimálně nepřijmou za svou. Supervize je zejména o prostoru k zastavení a zamyšlení. Je to místo, kde může člověk prozkoumat svůj pohled a dostat k němu zrcadlo od někoho druhého – nezaujatého. Názory slýcháváme dnes a denně a málokdy se jimi řídíme, ať už jsou to naši blízcí, naši klienti nebo názory v novinách. Supervizor je jiný tím, že ačkoliv není nijak zainteresován v našem životě na rozdíl od druhých lidí, dovede nám dát pohled, který bychom rádi slyšeli od našich bližních – pohled oprostěný od filtrů. Každý vztah se udržuje tak, že neříkám naplno, co si o druhém myslím, protože ho nechci například zranit. To je v pořádku, ale někdy se hodí vyslechnout si celou pravdu, i takovou která bolí. V supervizi není důvod cokoliv udržovat a je to tedy místo si takovou pravdu vyslechnout. A dle mého názoru a systemické teorie je užitečnější vyslechnout si reflexi toho, jak můj příběh působí, než návod, jak bych to měl dělat jinak.
Co by udělal na vašem místě?
Dnes bych se rád zamyslel nad technikou, kterou občas používám, když se setkám s klientem, který hodně dá na autority a na to co druzí, které obdivuje dělají. Setkal jsem se s ní také u lidí věřících, kde jsem si uvědomil, že například křesťané se někdy v otázcích morálky řídí tím, co by na jejich místě udělal Ježíš Kristus. Stejně podobně jde použít i na jiné osobnosti, nebo třeba na rodinné příslušníky, co by ten, koho obdivuji, udělal na mém místě ve stejné situace, ve které si třeba aktuálně nevím rady. Pro věřící je představa Krista nejvyšší dobro, v tom případě vědí, že kdyby se zachovali jak on, tak je to “správné”. Používám modifikaci na tuto techniku a říkám jí “poslední životní rozhodnutí”. Jde použít tam, kde člověk nemá žádnou osobu, ke které by vzhlížel, ale je mu za těžko se v morálním dilematu rozhodnout tak jak by si přál. Jak technika napovídá, jde o to, uvědomit si, jestli to co teď dělám, je opravdu to co bych dělat chtěl, pokud bych okamžitě po rozhodnutí skončil svůj život na tomto světě. Nikdy bych se nedozveděl, jaké důsledky a následky by moje rozhodnutí mělo. V této technice odpadá ego, protože to může čerpat jenom z následků rozhodnutí. Pokud jde o rozhodnutí samo, ego je irelevantní a v tom případě se zachovám morálně, protože ego mi nebrání rozhodovat se pro to co bych chtěl pro sebe, ale rozhoduji se pro to co považuji za správné. Konkrétní příklad jde použít například při jednání s lidmi nebo dětmi. Když se zlobím na dítě, že dělá něco co já nechci, tak se rozhoduji, jestli na něho zvýším hlas nebo jestli se se situací vypořádám v klidném módu. V technice posledního životního rozhodnutí obvykle odpadá jakákoliv agrese, protoža ta často přináší úlevu pouze našemu ego, ale není skutečně to, co bychom dělat chtěli.
Může se to povést?
Občas zažíváme těžké a temné chvíli při supervizních konzultacích. Někdy se stane, že člověk nevidí žádné východisko z jeho situace. Je tedy možné nějak pomoci zase zahlédnout světlo na konci tunelu? Nedávno se mi stalo, že klient nevěřil, že by se mu mohlo podařit vyřešit nějakou náročnou osobní situace ve svém vztahu a byl přesvědčen, že je to jeho konec. Říkal si, a sám sebe přesvědčoval, že konec jich dvou nebude konec světa, ale vnitřně o tom sám přesvědčen nebyl. Zkusili jsme udělat pokus, že zkusí po určitou dobu vidět naději a bude se podle toho chovat. Je to alternace na techniku známou jako „zázračná otázka“, neboli otázka na zázrak. Smyslem je představit si, že to, po čem toužíme, se už stalo. Tomuto klientovi pomohlo jen to, že se choval po dobu několika týdnů, jakoby jejich vztah byl dobrý. Tím pádem se na to naladil a tím pádem i jeho partnerka nebyla neustále ve stresu a také se začala chovat jinak. Malá změna v jeho myšlení, znamenala velkou změnu pro jejich společný život. Zkusit začít přemýšlet jinak nám nikdy nemůže nic vzít, maximálně můžeme získat, tak proč to nevyzkoušet?