Existuje něco jako aura člověka? Já osobně nevěřím na ezoterické věci typu energií a tak podobně, ale věřím na to, že podle toho, jak se člověk rozhoduje, podle toho jak přemýšlí, tak podle toho podvědomě či nevědomě jedná a tím pádem vyzařuje určitou auru či atmosféru, ať už je to svými neverbálními pohyby nebo nějakým jiným způsobem. Jsou jedici více či méně citlivý na tuto auru, proto to někdy svádí k různým mimosmyslovým teoriím. Ať už je to jak chce, je rozhodně pravda, že dle toho, jak na nás druhý působí, tak se často rozhodujeme jak k němu budeme přistupovat. Stalo se mi, že si klientka stěžovala, že má od přírody zamračenou tvář a že se jí její kolegyně bojí oslovit a to ji limituje v kolektivu. Trvalo nějakou dobu, než si na to druhé kolegyně zvykly. Je zde vidět, že jedna věc je jak druhý působí a druhá jak mi k němu budeme přistupovat. Nikdy nevíme, co se odehrává druhému v hlavě, vždycky si jeho chování nějak interpretujeme, což je špatná náhrada za to, jak to ve skutečnosti je. Nic více ale udělat nemůžeme – kromě toho, že mi sami budeme vždy co nejvíce transparentní vůči našemu okolí ohledně toho, co se v nás odehrává a naopak nebudeme brát druhé podle toho, jak na nás působí, protože to často nemusí a nebývá pravda. Například to, že se druhý mračí na nás působí, že je jeho aura negativní a v nás to spustí obrannou reakci. Je to všechno projekce, které bysme neměli podléhat, ale vědět o ní, aby nás nelimitovala. Proto také mám za to, že první dojem je pouze iluze, která nám mám pomocí pravěkých obranných reakcí pomoci vyfiltrovat bezpečné a nebezpečné lidi. Problém je v tom, že v dnešní době se nebezpečí nehodnotí podle prvního dojmu, tak jako tomu bylo v pravěku, kde bylo nebezpeční na první dojem zřejmé. Dneska je třeba být stále na pozoru, ale zároveň být otevřený tomu, že i když druhý může působit negativně, není to vždy pravda. Člověk není determinován tím jak působí, ale tím jak se rozhoduje. Občas si druzí stěžují o někom, že se změnil, co to ale znamená? Lidé se mění, to je zřejmé, ale to hlavní, co se mění je to, jak se rozhodují. Není to jiný člověk, je to stejný člověk, ale rozhoduje se jinak. To je důležité vědět. Přináší to sebou riziko toho, že můžeme druhého ranit, ale zároveň jistotu toho, že vždy je cesta zpět, protože změnit to, jak se rozhodujeme lze vždycky.
Bezpečí a důvěra
Máme rádi bezpečí. Je to naše lidská touha a podvědomé zaměření, které dáváme svému životu. Hledáme jistotu, čitelnost, transparentnost a v tom se cítíme dobře. Jak je to s jistotou ve vztazích? Tam nikdy jistotu mít nebudeme, nikdy nevíme, co se druhému v hlavě odehrává. Mohu pouze věřit, že to co říká a dělá je pravda. Ale tato nejistota nemusí být na škodu. Často v konzultacích používám příměr s videokamerou, která je připnutá na mém partnerovi a tedy mi umožňuje vidět a vědět vše co dělá a kde a s kým je. Při otázce v párových konzultacích, jestli by raději měl jeden z páru na druhém kameru, nebo jestli je pro jejich vztah lepší důvěra, než jistota, tak obvykle se lidé zamyslí a nakonec uznají, že pro růst vztahu, je vždy lepší důvěra, nežli jistota toho, kdybych měl na druhém kameru. Podobný příměr je s tím, že kdybych měl možnost mít na druhém čtečku myšlenek, a tedy vždy věděl, jestli to co říká je skutečně to co si myslí, tak obvykle si lidé uvědomí, že takový vztah by nebyl k ničemu, právě z důvodu, že by v něm chyběl potenciál důvěry, a paradoxně proto, respektive i přesto, že by v něm byla jistota. Tyto dvě přirovnání nám říkají, že nejistota a důvěra, jsou dvě strany jedné mince, konceptu, který nazýváme vztah. Pokud bychom měli jistotu, tak by nemohla růst důvěra, což je klíčové pro vztahy, žádný takový koncept by tedy nemohl existovat. Co je tedy to, co dělá vztahy tím, že nám stojí obětovat a riskovat defakto všechno, co je pro nás důležité a otevřít se nejistotě toho, že druhému člověku věřím? Lidé, kteří chodí pravidelně na moje konzultaci vědí, že to, čemu dávám největší akcent je rozhodnutí.
Rozhodnutí je to, co nás dělá lidmi.
Občas slýchám v konzultacích, že se například jeden v páru změnil. Do jisté míry to je pravda, ale to hlavní, co se změnilo, není on/ona, ale to jak se rozhoduje. Čili, vždy je možnost se rozhodovat jinak, nic a nikdo není determinován k tomu být jiný. Jsou pochopitelně věci, které nezměníme, ale to hlavní, co vytváří pěkné vztahy a pěkný vztah i sám k sobě je to, jak se rozhoduji, ne to jaký jsem. Nyní se dostáváme k rozdílu mezi zamilovaností a láskou, respektive pravým přátelstvím, protože dle mého jsou to téměř synonyma. Jaký je mezi tím rozdíl? Zamilovanost je něco, co si nevybereme, zkrátka se to stane. Nijak jsem si nezasloužil, že se druhý do mě zamiloval, nebo já do někoho, do velké míry jsme si to nevybrali. Podléháme tomu, že ve chvíli, kdyby to, proč se do nás druhý zamiloval pominulo, tak logicky také zamilovanost pomine. Jednoduchý a jednoznačný příklad je se vzhledem. Vztahy založené na zamilovanosti často pominou, když pomine či zevšední krása druhého. To co vytváří vztahy skutečné není to co si nevybereme, ale naopak to pro co se rozhodneme. Proto v lásce ke druhému člověka, neboli v hlubokém přátelství nejde o to, že by druhý byl nějaký, jde o to, že jsem se ho rozhodl milovat i přes to, jaký je, ne proto, jaký je.
Jde nemanipulovat?
V konzultacích se setkávám s tím, že druzí nechtějí se nechat od druhých manipulovat, ale chtějí si věci dělat po svém. V každém vztahu nevyhnutelně manipulace je. Nejde se jí vyhnout, jediné co s ní lze dělat je ji reflektovat, přiznat, být si jí vědom a dovolit jí na druhé i na sebe jen tolik kolik by jí tam mělo být. Už to, že jako supervizor dávám lidem druhý pohled a snažím se je sám “nemanipulovat”, tak i to do jisté míry manipulace, či minimálně ovlivnění je. Je to stejně absurdní jako říkat klientům: nenechte se ovlivnit. Už to, že to říkám defakto popírám výrok sám o sobě. Pokud by poslechl, tak poslouchá, co mu říkám a kdyby neposlechl, tak si tuto “radu” nemůže vzít k srdci, protože by naslouchal, poslechl, co mu říkám já. Přiznání toho, že nejde druhé nemanipulovat je klíčem k čisté komunikaci. Kdo říká, že druhého neovlivňuje tak lže. Krásný příklad jsou rodiče, kteří se snaží v dobré svoje děti ovlivnit. I když říkají, že chtějí jen dobro dětí, vždy sledují i co oni z toho budou mít. Co dítě vystuduje znamená jistou prestiže, nebo ne, pro rodiče. Dělají samozřejmě to nejlepší co můžou, ale cokoliv nám naši bližní řeknou, tak do jisté míry sledují i svoje zájmy. Supervizní prostor je něco jiného, zde supervizor nehraje v životě klienta žádnou roli, nic je nespojuje, mohou tedy mluvit bez komunikačních filtrů, které často v komunikaci používáme, protože si vztahy s druhými nechce narušit, něčím nevhodným. Je to prostor kde člověk může být sám sebou, aniž by přemýšlel co říct nebo neříct. Navíc by měl být chráněn proti manipulaci ze strany supervizora, pokud si vzájemně vydefinují a řeknou, kde a jak manipulace a ovlivnění probíhá. Pochopitelně, jako supervizoři jsme taky jenom lidé a nikdy se od příběhu klienta neodosobníme, nebylo by to ani záhodno, rozdíl je v tom, že o ovlivnění vůči druhému víme, reflektujeme to a snažíme se ho co nejvíce zmírnit.
Tisíc konzultací
Shodou okolností jsem se díval do evidence a zjistil jsem, že za pět let působení jako supervizor jsem překročil tisíc konzultací. Tisíc lidí, se kterými jsem hovořil o věcech a snad byl schopen dát jim jiný, nový pohled na věci. Stejně jako v týmových supervizích, tak v individuálních sezeních, se vždy snažím vytvořit každému prostor k tomu, aby byl schopen a ochoten otevřeně hovořit o věcech. Mým cílem je vždy to stejné, nechat každého pocítit respekt, i když bych třeba nechápal nebo nesouhlasil s činy a závěry, které člověk dělá či vytváří. Klíčem k dobré komunikaci a pochopení druhého je vždy uvědomění si toho, že není žádná univerzální pravda, pouze různé pohledy na věc a názory na situace. Dokud si budeme myslet, že naše štěstí spočívá v tom druhého přesvědčit o naší pravdě, tak budeme vždy ve vztazích narážet. I po tisíci konzultacích vidím, že to nejhlavnější co mohu lidem dát není žádná moje zkušenost či rada, ale zkrátka zejména lidský kontakt a přijetí.
Náročná doba
Jako společnost se posouváme stále efektivněji do lepšího blahobytu, máme lepší a modernější domácnosti, auta, zdravotnictví, ale jsme skutečně šťastnější. Často se na konzultacích setkávám s názorem, že dnešní doba je horší než byla, že lidé jsou agresivnější než dříve a že i přes blahobyt, který zažíváme minimálně u nás v České republice, tak lidé spokojenější nejsou. Objektivně vzato, srovnat podmínky dneška po všech směrech s tím, co bylo před sto lety je nesrovnatelné. Náročnosti života ve všech oblastech je zkrátka snazší. Dnešní životní styl je ale jistě rychlejší a náročnější na efektivitu a skloubení pracovního a osobního života. Proč si tedy, i když se máme tak dobře, komplikujeme život tím, že málo a efektivně komunikujeme, když náš pracovní život a tempo by nás právě tohle měl naučit? V práci jsme často schopní dosahovat výsledků, které jsou měřitelné, ale ve vztazích v rodině a s blízkými naše “schopnosti” často pokulhávají. Peníze vyděláváme, abychom si zajistili dobrý a příjemný život a abychom mohli čas trávit s našimi bližními.
Pokud se nám ale nedaří tvořit pěkné vztahy, potom i vydělávání peněz ztrácí smysl.
Potom se často lidé upnou na práci a už nepřemýšlejí za jakým účelem peníze vydělávají, protože s nimi blízcí či děti ten čas trávit nechtějí. Jak z toho ven? Nikdy není pozdě začít a vždy musíme začít u sebe. Já osobně jsem měl také období, kdy bylo hodně práce, protože jsem chtěl dobře zabezpečit rodinu a vydělat peníze na dům, ale kvůli těmto cílům jsem býval podrážděný a zanedbával svoje děti i blízké. Cesta byl v tom, že jsem si sám řekl, rozhodl se, že to co dělám, dělat chci, ale že mě to nebude narušovat vztahy s blízkými. Tak snadné to je. Od té doby to není vždy dokonalé, ale kdykoliv se přistihnu, že s blízkými mluvím nepříjemně, tak se zastavím, řeknu si, jestli je to co opravdu chci a pokud zjistím, že není, tak i když jsem unavený, rozhodnu se tak, abych toho nemusel v budoucnu litovat, protože budoucnost bez správně prožité přítomnosti nedává smysl.