Ceste ke člověku
Při nedávné supervizi jednoho terapeuta jsem se dostal k zajímavé debatě o tom, jak se nejlépe dostat ke člověku, jaká cesta vede k tomu, že se někdo otevře a nebojí se sdílet co se uvnitř děje, nebojí se nechat druhého nahlédnout. Jeho zkušenost říkala, že zájem a respekt ke druhému je ten správný klíč. Moje zkušenost říká, že tohle jsou již další úrovně kontaktu s člověkem, ten první je především upřímné a autentické přijetí druhého.
Žijeme v době permanentní korektnosti. Všichni si velice hlídají co řeknou, jak se tváří a jak vypadají. Žijeme tím, jak na druhé působíme, vytváříme mimikry, místo toho, abychom byli sami sebou, protože ten, kdo se nechová podle toho, co sám cítí nemůžu nikdy být poznán, nemůže nikdy vytvořit skutečný kontakt s druhým člověkem. Pro mě je vždy lepší, když se někdo chová tak, jak to cítí, pochopitelně v určitých mezích slušnosti, místo toho, aby přemýšlel co říct a jak udržet zdání určité masky jeho persony, kterou si myslí, že by měl před světem zastávat. V tom případě nevím, s kým mám tu čest. A cesta ke člověku je v prvé řadě v tom, že ho poznám. Jak tedy pomoci člověku přestat hrát a místo toho být? Zdrojem toho, že si lidé hrají na něco jiného než jsou, je často nejistota a pochyby. Obavy z toho ukázat se takový, jaký skutečně jsem. Předpokladem toho, že se člověk takto obnaží je v tom, že musí věřit, že nebude zraněn. V žádném vztahu nemám nikdy jistotu, nejistotu a důvěra jsou dvě strany jedné mince. V každém vztahu mám nejistotu, že budu zraněn, ale bez této nejistoty, respektive bez překonávání této nejistoty nemůže důvěra a tedy vztah nikdy růst. Cesta ke člověku je tedy přes vytváření takového prostoru. Prostoru přijetí. Každý člověk, který ke mně přijde na konzultaci oťukává, jestli u mně může přijetí zažít. Často stačí jen naslouchat a upřímně pozorovat, co se ve druhém odehrává. Brát vážně.
V žádném vztahu nemám nikdy jistotu, nejistotu a důvěra jsou dvě strany jedné mince.
Ve chvíli, kdy je přijetí vytvořeno a klient tomu uvěří, potom je správné projevit zájem o témata druhého a samozřejmě cítit respekt k tomu, co dělá, i kdybych s tím nesouhlasil. V žádném vztahu není nikdy úplná harmonie, ale já jsem zastáncem toho, že to, co vztahy dělá pěkné, je právě to, že tyhle nesoulady dovedeme překonat a že každým testem důvěry, který nám vztahy přinesou se posouváme blíž a blíž ke vzájemnému poznávání a porozumění. Je to vždy volba. To jestli mi člověk uvěří neovlivním, ale mohu se vždy rozhodnout, jestli bude moje přijetí druhého člověka upřímné a pravdivé, pokud ano, udělal jsem maximum pro tento, ať je to jakýkoliv vztah, a v tom případě, i kdyby to nevedlo k prohloubení vztahu, tak jsem prohloubil vztah sám k sobě a v sobě, protože jsem se rozhodl přijmout druhého člověka. Výsledek nikdy přímo neovlivním, ale jde přece o cestu, ne o cíl, ten často dopadne jinak než chceme, ale to co naši cestu životem dělá uspokojivou jsou každodenní malá rozhodnotí toho jak se k sobě i druhým zachovám.
Být determinován nebo být determinující?
Vybavuji si scénu z filmu matrix, kde je hlavní protagonista Neo postaven před výzvu, že je vyvolený, který zachrání lid z područí nadvlády. Sám Neo tomu nechce uvěřit. Setká se s vědmou, která mu řekne, že on vyvoleným není. Nakonec se ale stane to, že udělá věci, které by normální smrtelník nedokázal. I přes to, že mu bylo řečeno, že vyvoleným není, tak se jím stane. Jak se to stalo? Zásadním dialogem z filmu je právě tato scéna, kde mu jeho blízký přítel řekne: Je rozdíl mezi tím znát cestu a jít po ní. Znát cestu je to co mu řekla vědma, to že vyvoleným není. Ve skutečnosti se ale Neo rozhodl jít cestou jinou, takovou, která ho vyvoleným udělala. Jinými slovy, sám sebe determinoval k tomu jím být, ačkoliv mu okolnosti a vědma řekla, že on jím není. On sám tedy překonal to, co ho determinuje, znát cestu a rozhodl se determinovat sama sebe tím, že půjde cestou jinou.
Je rozdíl znát cestu a jít po ní
Paradoxně vědma věděla, že to takto dopadne a záměrně mu řekla, že on vyvoleným není. Jeho přítel to komentoval tak, že mu vědma řekla jen to, co měl slyšet. Ale i přesto se rozhodl dělat něco jiného, což ho paradoxně vyvoleným udělalo. Tak je to i s námi v každodenním životě a v každodenních rozhodnutích. Je rozdíl dělat to, co je nám řečeno, jinými slovy být determinován druhými lidmi, okolnostmi, systémem a nebo být sám svým osudem a jít si svou cestou. Často si myslíme, že musíme dělat, co je nám řečeno, ale není to tak.Někdy je dobré se zastavit a zamyslet se nad tím, co je znát cestu – to co nás determinuje a co je cesta, kterou bychom my sami chtěli jít.
Dvě reality
Nedávno jsem přemýšlel nad situací, kdy pracuji s manželským párem a také individuálně s každým z nich. Jaká je realita a je realita skutečně důležitá? Ve chvíli kdy jsem s jedním z nich, slyším realitu A a když jsem s druhým z páru slyším realitu B. Jsou to dvě verze skutečnosti a obě jsou pravdivé. Všechny pocity, co člověk zažívá jsou vždy pravdivé, ačkoliv to třeba ten druhý tak nemyslel. Nejčastější příklad je samozřejmě domnělé trápení a ublížení, které jeden z partnerů může cítit, ale druhý to tak nevidí. Ve chvíli kdy se jeden takto cítí, tak je to legitimní a skutečný, tedy pravdivý pocit. Pro mě je realita nedůležitá a vlastně nezajímavá. Ve chvíli kdy jsem s ženou, beru jako skutečnost a pravdu její realitu a když jsem v konzultaci s jejím mužem, je realita zase to co říká on, není pro mě důležité jaké to je “ve skutečnosti”. Stejně tak není důležité, jestli mi klient lže nebo říká pravdu, protože nikdy pravdu úplně neobsáhneme a jedinou pravdu, kterou máme je pravda o sobě a pokud by člověk lhal, tak logicky lže pouze sám sobě, mě může využít k nestrannému pohledu na svou vizi a verzi pravdy, nebo lži, pokud by mu to dávalo více než říkat pravdu. Stejně tak není závadné, když si vyslechnu verzi A a potom pracuji s druhým z páru co má verzi B. Jakmile se za klientem zavřou dveře, jeho realita skončila a je pro mě relevantní realita B druhého klienta, i kdyby byla diametrálně odlišná od verze A. Tím, že nejsem soudce, který by hledal pravdu, pracuji vždy jen s konstrukcí toho, co chce člověk posdílet a nic si z verze A do konzultace s člověkem s verzí B neodnáším.
Odpustit – to je čin
Dnes bych se rád zamyslel nad tím, jaký je rozdíl mezi slovy a činy v nich. Kolik slov se napovídá a k ničemu nejsou a k ničemu nevedou. Na supervizích se zaměřuji na slova, která nejsou jen prázdná, ale dovedou býti také činy. Jedním z nich je například odpuštění nebo přijetí. Odpustit je velký čin, ačkoliv obvykle začíná slovem. Důležité je uvědomit si, že jedna věc je forma – slovo a druhá obsah -to jak slovo odpouštím vnímáme. Často se setkávám s tím, že lidé nemohou, respektive myslí si, že nemohou, protože nechtějí, odpustit. Je to podobné jako se sebepřijetím. Říct sám sobě: mám se rád je také čin, který je ve slovech. Zase jsme u toho, že to často lidí říct nechtějí a namlouvají si, že se neumí chváli, ale skutečnost je taková, že nechtějí. Máme v rukou velkou moc, jaké činy svými slovy uděláme nebo neuděláme. Říct odpustit nebo mít rád, milovat, nenávidět, mohou být jen slova, ale mohou být také činy. Svými slovy a činy můžeme zranit ale také budovat. Na sezeních často pracují s tím, aby lidé dovedlí odpustit sobě i druhým a cesta je vždy přes uvědomení, že tyto činy lze udělat hned, nepotřebujeme k tomu čas, protože je to naše volba. Čas samozřejmě emoce trochu otupí, ale v konečném důsledku jsme to my, kdo odpuštění vysloví a čin sám v sobě učiní – tehdy, kdy tomu sám uvěří.
To zvládneš!
Kolikrát jsme toto sousloví za život slyšeli? Nejspíše mnohokrát. Samozřejmě dobře míněno, každý kdo tohle říká se nás snaží buď nabudit, utěšit, potěšit, podpořit, uchlácholit, cokoliv si vzpomenete. Ale jistě je to míněno a mířeno dobře. Může to mít ale vedlejší účinky. Bohužel ano. Setkal jsem se na zajímavé konzultaci s klientkou, která od svého partnera slýchává často tohle “podpoření”, protože si mu často stěžuje, jaké příkoří zažívá v práci a partner neví co jiného by jí řekl. Problém je v tom, že ona nepotřebuje slyšet nic a když slyší jen to, že to zvládne, tak žádnou podporu nezíská, jen to, že ona zkrátka vše MUSÍ zvládnout, jinak bude něco špatně. Ona by ale potřebovala slyšet, že to bude v pořádku, i když to nezvládne. Slyšet, že ne vždy je třeba všechno zvládnout a že i přesto tady náš blízky pro nás bude. Cestou je samozřejmě komunikace. Naši blízcí to s námi zpravidla myslí dobře, bohužel se to ne vždy setká s úspěchem, ale jak jinak než od náš se to můžou dozvědět?