Postřehy z praxe

Mám ho rád, nemám ho rád

Publikováno od autora: admin

Co to skutečně znamená, že mám nebo nemám někoho rád? Když se člověk zamyslí nad těmito slovy, uvědomí si, že do jisté míry prožíváme mít někoho rád emocemi, ale také, ačkoliv si to mnozí neuvědomí, tím, že se pro to rozhodneme. Mít někoho rád je vcelku jednoduché, pokud se na to dívám optikou chemie a emocí. Zkrátka je mi někdo sympatický a tak může být základ tvoření vztahů vytvořen. Netřeba to moc vysvětlovat, každý máme senzor na to, jestli je nám někdo milý nebo ne, tedy jestli ho mám či nemáme rádi. Druhá a mnohem zajímavější rovina je mít někoho rád v tom smyslu, že se pro to rozhodnu. Tedy nenechám se ovládat a nejsem ve vleku svých emocí a pocitů. Jednoduché cvičení je představení si někoho, koho rád nemám, ať už je to kolegy, někdo blízký nebo naopak někdo koho znám například z televize. Když si toho člověka představím, obvykle uvnitř cítím něco jako odpor. Potom si ale mohu vyzkoušet nahlas říct “mám tě rád”. Co to s námi udělá? V prvé řadě to nejspíš nejde do úst.

Dobrá technika, co pomáhá je podívat se na svět jeho očima nebo očima jeho blízkých.

I tento člověk, kterého nemám z nějakého důvodu rád má někoho rád a někdo má rád jeho. Má například děti, které ho potřebují nebo naopak on má lidi, kteří potřebují jeho. Tedy uvědomění si toho, že prožívá podobné pocity a situace jako já často pomůže k tomu být mírnější ve svých emocích vůči němu. Dále pomáhá představit si, jaké by to bylo, kdyby se mu stalo něco špatného. Obvykle nikdo nepřeje druhým zlo, ačkoliv, když nás ten či onen naštve, málokdo si alespoň ve skrytu duše nepřeje, aby se druhému stalo něco nepříjemného. Nemluvíme ale o věcech, které by druhého skutečně zasáhly. To si málokdo dovede přát i někomu, koho skutečně rád nemá. A nejvyšší stupněm je skutečné vnitřní rozhodnut druhého mít rád v tom smyslu, že jsem schopen mu odpustit. A do velké míry i sobě odpustit to, že ho nemám rád, protože často je to spojeno i s jsou mírou závisti, kterou si neradi přiznáváme. Tedy umět mít rád znamená umět, neboli přesněji chtít odpustit. Pokud se podívám sám sobě do očí a řeknu si odpouštím, a skutečně to tak budu myslet, neboli překročím svůj stín a svoje ego, potom si uvědomíme, že mít někoho rád, není ani tolik otázkou citů a emocí, ale spíše toho, co považujeme za správné. 

Postřehy z praxe

Sebevědomost

Publikováno od autora: admin

Co znamená, když se o někom řekne, že je sebevědomý? Málo nebo moc sebevědomý? Mluvíme o nějaké vlastnosti nebo mluvíme o tom, jak o sobě daný člověk smýšlí? Směřuji k tomu, že to, zda je někdo sebevědomý je v mém pojetí přemýšlení o lidech pochopitelně otázka rozhodnutí, ne vlastnosti. Často o někom lze mluvit negativně ve smyslu, že je příliš sebevědomý a už to, že to lze považovat za něco negativního znamená, že to nemůže být vlastnost, která je daná, ale něco, co člověk dělá za nějakým účelem. Stejně tak, když o někom řeknu, že je sebevědomý málo. Kdyby to byla nějaká danost, jako například výška, inteligence atd, tak potom by o tom nešlo mluvit, jako o něčem, co kritizuji, nebo naopak povzbuzuji.

Pokud tedy akceptujeme konsenzus, že být sebevědomý je otázka rozhodnutí, jak to tedy dělat?

Samozřejmě se setkávám s oba póly toho, jak k sobě lidé přistupují. Rozhodnutí je na každém. To jak přistupuji k sobě, tak také působím na druhé a tak ke mně druzí přistupují. Pýcha, neboli přílišné sebevědomí je něco, pro co jsem se rozhodl, stejně tak sebeponižování, opak pýchy a tedy nízké sebevědomí. Cesta ke zdravému sebevědomí je skrz rozhodnutí mít se rád i se svými nedostatky, ale také uznat to, co jsem dokázal. Ani jednomu, ani druhému nepřikládat velkou váhu, respektive větší než by to mělo dostat. 

Postřehy z praxe

Proč si nepovídat s robotem?

Publikováno od autora: admin

Žijeme v době překotně rozvíjející se umělé inteligence a na ni navázaných služeb, které pronikají i do pomáhajících profesí. Existují již domovy důchodců, kde je pečovatelský personál nahrazen roboty, kteří roznášejí jídlo. Také je již možné si s roboty vcelku hezky popovídat. Když se bavím s chatem, tak už nepoznám, že mi neodpovídá člověk. Jaká je tedy budoucnost rozhovorů člověka s člověkem. Když to aplikuji na oblast supervize, tak je zřejmé, že potenciální riziko se objevuje i zde. Dát člověku prostor na svoje zamyšlení, to dovede i robot. Ten dělá, co je mu řečeno. Jaký je rozdíl, že klient mlčí se mnou, nebo když mlčí s robotem, pokud bych mu já i chat položil stejnou otázku? Rozdíl je vcelku jasný, robot se o mě nezajímá, kdežto člověk může, nebo měl by. Občas se setkávám s otázkou, jak můžu vydržet takový psychický nápor, když denně slyším několik hodin různých příběhů, z nichž některé jsou skutečně velice těžké k poslouchání. Někdo si myslí, že člověk v jakékoliv profesi otupí, stejně jako chirurg co denně dělá spoustu operací, tak otupí k bolesti, kterou tím nevyhnutelně způsobuje. Já ale naopak říkám, že sílu to zvládnout mi dává to, že lidi a vše co mi řeknou beru vážně. Jediná cesta ke člověku je to, že ho beru vážně a poslouchám každé slovo co řekne. V tom je ten zásadní rozdíl. Když položím otázku a klient mlčí, tak já poslouchám, kdežto robot nikdy poslouchat nemůže. Je to rozdíl v tichu. Ticho když s klientem mlčíme je společná sounáležitost, takové ticho s robotem nikdy zažít nemohu. 

Postřehy z praxe

Feed me

Publikováno od autora: admin

Ačkoliv téměř nevyužívám sociální média, i z mého malého kontaktu jsem si všiml, že se zde relativně často používá termín feed. V doslovném překladu to znamená krmení či krmit. Sociální media nastavují svůj obsah dle toho, co člověk prohlíží, nebo dle toho co si nastaví, čili je krmen. Myslím, že je to prvotřídní metafora na dnešní závislost na sociálních sítích, jelikož už to není o tom, že já si vyberu co chci a to dostávám, jinými slovy krmím se sám, je to o tom, že buď si vyberu čím má být krmen, nebo to ani vědomně neudělám a přesto jsem krmen. Už svou pasivitou, tím, že se člověk nevzepře tomu, jak je k němu přistupováno se člověk nechává zkrmovat. Většinu času co člověk stráví na sociálních sítích jsou jenom iluze. Je to podobné, jako když člověk uvažuje například o nevěře, tohle je taky iluze, že by to s druhým mohlo být lepší. Je schopen s tím strávit spoustu času, ale reálně jsou to jen prázdné iluze ať už se materializují nebo ne. Pokud ano, výsledek je stejně jen krátkodobé uspokojená, nedává tedy smysl, aby s ním strávil člověk tolik času. A pokud je nerealizuje, tak potom to byl stejně ztracený čas. Přijde mi absurdní, že člověk dovede strávit tolik času sněním, místo uvědomění toho, že lidská blízkost a ne touha za zážitky je to skutečné a hlavně neiluzorní. Zde nemusíme ztrácet čas, abychom získali uspokojení, stačí se jen odpojit od koryta, které nás na každém kroku láká a snížit svoje představy a požadavky, které jsou na nás tlačeny, zejméne ze strany sociálních sítí. Společnost a kultura srovnávání, kterou konzumní styl světa podporuje je navenek lákavý, ale jsou to jen prchavé prožitky, sny, se kterými ztratíme spoustu času a mají velice krátkou trvanlivost. Dle toho, co jsem za tisíce hodin v konzultacích zažil mi vychází, že skromnost a nezávislost na požadavcích společnosti je cesta k vnitřní integritě, spokojenosti a klidu. Je důležité, abychom zde my byli pro svět, uměli být nápomocní, ale ne ve stylu podporu konzumního principu.

Postřehy z praxe

Mějte se

Publikováno od autora: admin

Velice často při rozloučení dvou lidí, co se třeba ani neznají, zazní přání druhému. Co toto přání znamená? V minulosti jsem se několikrát rozepisoval o tom, že když něco říkáme, tak je také důležité, co tím děláme. Jinými slovy, jedna věc je říct něco a druhá věc je tím také něco udělat. Pokud řeknu: mějte se, tak to může být obyčejná konvence, kterou ale nijak nemyslím a tím pádem pro druhého nic neznamená, a nebo to může být skutečné přání, kde ve slovech je také čin. Pochopitelně mně, jako člověku, který se zabývá komunikací a svoje konzultace vede ve smyslu dělání skutků tím, co říkám a také co mně říkají lidé, kteří ke mně chodí na konzultace, tak mým cílem není pouze prázdná slova, ale jde mi o to, aby svými slovy lidé také dělali činy. Slov, která často bývají prázdná a mají potenciál dělat čin, je více. Stačí když si člověk řekne to, co slýchává denně a často to nic neznamená, ale mohlo by. Například ono mějte se, dobrý den, dobrou chuť, omlouvám se, přeji vám to. A také hlubší věci jako například: mám tě rád, věřím ti, důvěřuji ti. Tyhle slova se často řeknou, ale již nejsou myšleny skutečně tak, jak jsou řečeny. často to bývají obyčejné konvence. Říct druhému mám tě rád, je jedna věc, ale říct to tak, aby mi druhý uvěřil je věc druhá. Krásně jde vidět, když slyším několikrát za den při loučení: mějte se. A skoro nikdy to není nijak myšleno. A potom je rozdíl, když se loučím s někým, komu byla naše konzultace prospěšná a třeba se mu podařilo vyjasnit si některé věci, nebo i vyřešit otázky, které ho mohly dlouho dobu obtěžovat a tento člověk je skutečně vděčný a potom se rozloučím stejnými slovy typu mějte, pěkný den, hezký víkend atd, a je to skutečně myšleno tak, že tomu uvěřím, protože to je skutečně myšleno jako přání, nejen konvence, která se říká, ale již nic neznamená.