Postřehy z praxe

Náročná doba

Publikováno od autora: admin

Jako společnost se posouváme stále efektivněji do lepšího blahobytu, máme lepší a modernější domácnosti, auta, zdravotnictví, ale jsme skutečně šťastnější. Často se na konzultacích setkávám s názorem, že dnešní doba je horší než byla, že lidé jsou agresivnější než dříve a že i přes blahobyt, který zažíváme minimálně u nás v České republice, tak lidé spokojenější nejsou. Objektivně vzato, srovnat podmínky dneška po všech směrech s tím, co bylo před sto lety je nesrovnatelné. Náročnosti života ve všech oblastech je zkrátka snazší. Dnešní životní styl je ale jistě rychlejší a náročnější na efektivitu a skloubení pracovního a osobního života. Proč si tedy, i když se máme tak dobře, komplikujeme život tím, že málo a efektivně komunikujeme, když náš pracovní život a tempo by nás právě tohle měl naučit? V práci jsme často schopní dosahovat výsledků, které jsou měřitelné, ale ve vztazích v rodině a s blízkými naše “schopnosti” často pokulhávají. Peníze vyděláváme, abychom si zajistili dobrý a příjemný život a abychom mohli čas trávit s našimi bližními.

Pokud se nám ale nedaří tvořit pěkné vztahy, potom i vydělávání peněz ztrácí smysl.

Potom se často lidé upnou na práci a už nepřemýšlejí za jakým účelem peníze vydělávají, protože s nimi blízcí či děti ten čas trávit nechtějí. Jak z toho ven? Nikdy není pozdě začít a vždy musíme začít u sebe. Já osobně jsem měl také období, kdy bylo hodně práce, protože jsem chtěl dobře zabezpečit rodinu a vydělat peníze na dům, ale kvůli těmto cílům jsem býval podrážděný a zanedbával svoje děti i blízké. Cesta byl v tom, že jsem si sám řekl, rozhodl se, že to co dělám, dělat chci, ale že mě to nebude narušovat vztahy s blízkými. Tak snadné to je. Od té doby to není vždy dokonalé, ale kdykoliv se přistihnu, že s blízkými mluvím nepříjemně, tak se zastavím, řeknu si, jestli je to co opravdu chci a pokud zjistím, že není, tak i když jsem unavený, rozhodnu se tak, abych toho nemusel v budoucnu litovat, protože budoucnost bez správně prožité přítomnosti nedává smysl.

Postřehy z praxe

Jak dělat věci slovy

Publikováno od autora: admin

Klasická přednáška Johna Austina Jak udělat něco pomocí slov byla pro svého autora výpovědí o tom, že slova jsou revolucí v dějinách. Schopnost používat je v určitém smyslu je to co nás dělá lidmi. Co tedy slovy děláme? Slova jdou využít pro účel deskriptivní, popisuji svět jak je, nebo (v terminologii Austina) performativní, neboli slovy děláme věci, nejen popisujeme. Příkladem těchto slov je například děkuji, promiň, odpouštím, mám rád atd. Pokud tyto slova řekneme, tak pouze nepopisujeme svět kolem nás nebo uvnitř nás, ale zároveň děláme čin.

Komunikace probíhá úplně jinak, když používám slova, která pouze popisují, nebo když zároveň slovy děláme činy.

Zakusit takový čin je jeden z hlavních důvodů, proč mám rád supervizní práci. Líbí se mi, když lidé dělají svými slovy zároveň změnu ve svém  životě. Spoustu změn,  které lidé chtějí udělat udělají na základě naší konzultace až ex post, teprve po naší konzultaci si uvědomí, co by chtěli a udělají to. Změnu ve slovech, ale můžou udělat už když jsou na konzultaci. Dokázat odpustit, říct nahlas “promiň” někomu s kým mají spor je něco, co si třeba myslí, že nejde, ale při správném vedení a podpoře se to může podařit i v konzultaci. Nedávno jsem měl sezení s paní, která nebyla schopna říct “mám  se ráda”, protože stále spatřovala svoje nedostatky. Měla možnost udělat nějakou akci, čin v tomto slovu. Samozřejmě pak následuje i jiné chování k sobě sama, ale prvním krokem je vždy čin ve slovu. Říct mám se ráda, věřím si, jsou nejen slova ale i činy. Bez těchto činů ve slovech nemůžou následovat činy fyzické, v tom jak k sobě přistupuji. První krok je vždy udělat čin v hlavě a ten uděláme tím, že slovo nejen řekneme, ale i prožijeme.

Postřehy z praxe

Ceste ke člověku

Publikováno od autora: admin

Při nedávné supervizi jednoho terapeuta jsem se dostal k zajímavé debatě o tom, jak se nejlépe dostat ke člověku, jaká cesta vede k tomu, že se někdo otevře a nebojí se sdílet co se uvnitř děje, nebojí se nechat druhého nahlédnout. Jeho zkušenost říkala, že zájem a respekt ke druhému je ten správný klíč. Moje zkušenost říká, že tohle jsou již další úrovně kontaktu s člověkem, ten první je především upřímné a autentické přijetí druhého. 

Žijeme v době permanentní korektnosti. Všichni si velice hlídají co řeknou, jak se tváří a jak vypadají. Žijeme tím, jak na druhé působíme, vytváříme mimikry, místo toho, abychom byli sami sebou, protože ten, kdo se nechová podle toho, co sám cítí nemůžu nikdy být poznán, nemůže nikdy vytvořit skutečný kontakt s druhým člověkem. Pro mě je vždy lepší, když se někdo chová tak, jak to cítí, pochopitelně v určitých mezích slušnosti, místo toho, aby přemýšlel co říct a jak udržet zdání určité masky jeho persony, kterou si myslí, že by měl před světem zastávat. V tom případě nevím, s kým mám tu čest. A cesta ke člověku je v prvé řadě v tom, že ho poznám. Jak tedy pomoci člověku přestat hrát a místo toho být? Zdrojem toho, že si lidé hrají na něco jiného než jsou, je často nejistota a pochyby. Obavy z toho ukázat se takový, jaký skutečně jsem. Předpokladem toho, že se člověk takto obnaží je v tom, že musí věřit, že nebude zraněn. V žádném vztahu nemám nikdy jistotu, nejistotu a důvěra jsou dvě strany jedné mince. V každém vztahu mám nejistotu, že budu zraněn, ale bez této nejistoty, respektive bez překonávání této nejistoty nemůže důvěra a tedy vztah nikdy růst. Cesta ke člověku je tedy přes vytváření takového prostoru. Prostoru přijetí. Každý člověk, který ke mně přijde na konzultaci oťukává, jestli u mně může přijetí zažít. Často stačí jen naslouchat a upřímně pozorovat, co se ve druhém odehrává. Brát vážně.

V žádném vztahu nemám nikdy jistotu, nejistotu a důvěra jsou dvě strany jedné mince.

Ve chvíli, kdy je přijetí vytvořeno a klient tomu uvěří, potom je správné projevit zájem o témata druhého a samozřejmě cítit respekt k tomu, co dělá, i kdybych s tím nesouhlasil. V žádném vztahu není nikdy úplná harmonie, ale já jsem zastáncem toho, že to, co vztahy dělá pěkné, je právě to, že tyhle nesoulady dovedeme překonat a že každým testem důvěry, který nám vztahy přinesou se posouváme blíž a blíž ke vzájemnému poznávání a porozumění. Je to vždy volba. To jestli mi člověk uvěří neovlivním, ale mohu se vždy rozhodnout, jestli bude moje přijetí druhého člověka upřímné a pravdivé, pokud ano, udělal jsem maximum pro tento, ať je to jakýkoliv vztah, a v tom případě, i kdyby to nevedlo k prohloubení vztahu, tak jsem prohloubil vztah sám k sobě a v sobě, protože jsem se rozhodl přijmout druhého člověka. Výsledek nikdy přímo neovlivním, ale jde přece o cestu, ne o cíl, ten často dopadne jinak než chceme, ale to co naši cestu životem dělá uspokojivou jsou každodenní malá rozhodnotí toho jak se k sobě i druhým zachovám. 

Postřehy z praxe

Být determinován nebo být determinující?

Publikováno od autora: admin

Vybavuji si scénu z filmu matrix, kde je hlavní protagonista Neo postaven před výzvu, že je vyvolený, který zachrání lid z područí nadvlády. Sám Neo tomu nechce uvěřit. Setká se s vědmou, která mu řekne, že on vyvoleným není. Nakonec se ale stane to, že udělá věci, které by normální smrtelník nedokázal. I přes to, že mu bylo řečeno, že vyvoleným není, tak se jím stane. Jak se to stalo? Zásadním dialogem z filmu je právě tato scéna, kde mu jeho blízký přítel řekne: Je rozdíl mezi tím znát cestu a jít po ní. Znát cestu je to co mu řekla vědma, to že vyvoleným není. Ve skutečnosti se ale Neo rozhodl jít cestou jinou, takovou, která ho vyvoleným udělala. Jinými slovy, sám sebe determinoval k tomu jím být, ačkoliv mu okolnosti a vědma řekla, že on jím není. On sám tedy překonal to, co ho determinuje, znát cestu a rozhodl se determinovat sama sebe tím, že půjde cestou jinou.

Je rozdíl znát cestu a jít po ní

Paradoxně vědma věděla, že to takto dopadne a záměrně mu řekla, že on vyvoleným není. Jeho přítel to komentoval tak, že mu vědma řekla jen to, co měl slyšet. Ale i přesto se rozhodl dělat něco jiného, což ho paradoxně vyvoleným udělalo. Tak je to i s námi v každodenním životě a v každodenních rozhodnutích. Je rozdíl dělat to, co je nám řečeno, jinými slovy být determinován druhými lidmi, okolnostmi, systémem a nebo být sám svým osudem a jít si svou cestou. Často si myslíme, že musíme dělat, co je nám řečeno, ale není to tak.Někdy je dobré se zastavit a zamyslet se nad tím, co je znát cestu – to co nás determinuje a co je cesta, kterou bychom my sami chtěli jít. 

Postřehy z praxe

Dvě reality

Publikováno od autora: admin

Nedávno jsem přemýšlel nad situací, kdy pracuji s manželským párem a také individuálně s každým z nich. Jaká je realita a je realita skutečně důležitá? Ve chvíli kdy jsem s jedním z nich, slyším realitu A a když jsem s druhým z páru slyším realitu B. Jsou to dvě verze skutečnosti a obě jsou pravdivé. Všechny pocity, co člověk zažívá jsou vždy pravdivé, ačkoliv to třeba ten druhý tak nemyslel. Nejčastější příklad je samozřejmě domnělé trápení a ublížení, které jeden z partnerů může cítit, ale druhý to tak nevidí. Ve chvíli kdy se jeden takto cítí, tak je to legitimní a skutečný, tedy pravdivý pocit. Pro mě je realita nedůležitá a vlastně nezajímavá. Ve chvíli kdy jsem s ženou, beru jako skutečnost a pravdu její realitu a když jsem v konzultaci s jejím mužem, je realita zase  to co říká on, není pro mě důležité jaké to je “ve skutečnosti”. Stejně tak není důležité, jestli mi klient lže nebo říká pravdu, protože nikdy pravdu úplně neobsáhneme a jedinou pravdu, kterou máme je pravda o sobě a pokud by člověk lhal, tak logicky lže pouze sám sobě, mě může využít k nestrannému pohledu na svou vizi a verzi pravdy, nebo lži, pokud by mu to dávalo více než říkat pravdu. Stejně tak není závadné, když si vyslechnu verzi A a potom pracuji s druhým z páru co má verzi B. Jakmile  se za klientem zavřou dveře, jeho realita skončila a je pro mě relevantní realita B druhého klienta, i kdyby byla diametrálně odlišná od verze A. Tím, že nejsem soudce, který by hledal pravdu, pracuji vždy jen s konstrukcí toho, co chce člověk posdílet a nic si z verze A do konzultace s člověkem s verzí B neodnáším.